VLASTIVĚDA

Oldřichov na Hranicích

Jak se žije na hranici ] O jménech ] Oldřichovská historie a zmrzlé prsty ] Post bellum ] Lidé z Ullersdorfu a Oldřichova ] Život na statku ] Oldřichovská voda ] Kostel sv. Josefa (sv. Vojtěcha) a okolní hřbitov ] Škola ] Osvětový dům ] Bývalý panský statek ] Oldřichov na začátku zimy ]

 

 

Oldřichov na Hranicích

 

Do zvonice kostela v Kopaczowě nás vzal polský hrobník. Na sobě měl kvádro z bůhví které ruky a na očních víčkách vytetované dvě modré čárky. Objevily se vždycky, když zamrkal. Z dechu mu vanula kořalička. Stoupali jsme po prohnilém schodišti nahoru do věže, zvláštní zástup mužů, poutníků do nebes, mluvících ještě zvláštnější česko-polskou hatmatilkou. Polák vzal za železné srdce zvonu. "Nechte ke mně přijít mé děti," stálo na něm německy. Zašlá písmena pocházela z úplně jiných časů. Rána, hrobník udeřil železem o zelenkavou zvonovinu. Z věže kopaczowského kostela vyletěl do světa zvláštní zvuk, příliš slabý na to, aby mohl být považován za vyzvánění, ale zase příliš silný, aby jej šlo přejít bez povšimnutí. Chvíli jsme stáli a hrobník se jen smál.

 

V patře pod námi byl na trámech starý hodinový stroj. Kovářská práce ještě, tmavá a starobylá kolečka, vrtulky a spřáhla. U stroje ležely polámané ciferníky s prorezlými ručičkami. Stroj však už s nimi nic nespojovalo a já se podíval mezi prkénky v okénku ven na Kopaczow a Oldřichov a zjistil jsem, že tenhle kraj, ta mizerná sudetská země, že to jsou také takové hodiny odpojené od koleček strojku, který sekdysi zastavil a všichni to tak nechali. Pod námi byly roztrhané domky, statky, políčka se zeleninou v Polsku a loučky s plevelem u nás. Kopaczow a Oldřichov, dvě poloviny jablka, které po rozkrojení okoraly, a proto už je nikdo nechce.

 

 

 Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz