VLASTIVĚDA

Oldřichov na Hranicích

[ Jak se žije na hranici ] O jménech ] Oldřichovská historie a zmrzlé prsty ] Post bellum ] Lidé z Ullersdorfu a Oldřichova ] Život na statku ] Oldřichovská voda ] Kostel sv. Josefa (sv. Vojtěcha) a okolní hřbitov ] Škola ] Osvětový dům ] Bývalý panský statek ] Oldřichov na začátku zimy ]

 

 

Jak se žije na hranici

 

Na obou stranách česko-polské hranice v Oldřichově hřejí v začínajícím podzimu kamna. Kouř stoupá komíny k olověným mrakům a v nich se mísí, jako by vůbec nezáleželo na tom, že v jedněch kamnech zatápí Čech a v druhých Polák. Kouři je to jedno, snad tuší, že za pár let bude na hranicích jen pramálo záležet, že zmizí zadrátované mosty, pašeráci a tajné cestičky okolo hraničních kamenů.

 

Hranice je magické místo, při pohledu na bílé patníky mi v zádech zamrazí. Sem ještě mohu, pár centimetrů dále již ne, tráva je tam sice stejná, ale země jiná. Jako by v nás stále zůstával kousíček pradávné touhy dělit zeměkouli na zemanské statky, panství hrabátek a nafintěných komtes, království mužů se zlatem na temeni hlavy, zahrádky obehnané ostnatým drátem. Před hranicí máme odvěkou úctu, za vytržení kamenného patníku bývaly vždy vysoké tresty a za přeskočení vymyšlené čáry pak ve zlých časech i kulka do zad. Oj, nikdy se králům nelíbilo, když jejich poddaní skákali přes zakázané ploty.

 

Oldřichov určitě kdysi dávní lidé nezaložili jako hranicí rozdělenou vesnici, kde kostel je na jednom území a hlavní cesta na druhém, tak hloupí tehdy určitě nebývali. Jisté je, že tato obec vznikla jako tzv. přípotoční ves, s kostelem a hlavní cestou při toku Oldřichovského potoka. Dávné lidi ale vzal čert a páni ze zámků si obec rozdělili podél potoka: severní část patřila od 16. století k panství Frýdlant, jižní pak k hradu Grabštejn. Lidí ve vsi se však toto rozdělení asi jen málo dotklo, ostatně v těch dobách patřilo jak panství Grabštejn, tak i pozdější panství závidovské (předtím panství Frýdlant), na kterém leží dnešní Kopaczow, k zemím Koruny české. To se však změnilo za třicetileté války, kdy v roce 1635 uzavřel rakouský císař Ferdinand II. se Saskem mír a daroval mu za to Horní a Dolní Lužici. A protože byl tehdejší Ullersdorf součástí Horní Lužice, stal se tak i součástí saského státu. Obec však i přes některá omezení fungovala stále jako jeden celek, k definitivnímu rozdělení došlo totiž až při regulaci státních hranic roku 1849, kdy se obě části začaly oficiálně odlišovat i jmény: česká část se nazývala Český Oldřichov (Bšhmisch Ullersdorf) a saská Horní Oldřichov (Ober Ullersdorf). Později došlo i ke spravedlivému rozdělení obecního pozemkového majetku. Jediné, co zůstalo společné, byla hlavní cesta vedoucí skrz obec, od té doby zvaná neutrálka. Zajímavé je, že ani po tomto definitivním oddělení obcí nezůstali od sebe odděleni jejich obyvatelé.

 

Koneckonců, tehdy to bývalo jiné - jak v severním díle, tak v tom jižním se mluvilo německy, lidé z Horního Oldřichova byli Sasové a ti z jižního čeští Němci. Tehdy se to ale nijak zvlášť nebralo, evangelíci se scházeli v jednom kostele, řada dětí z české části docházela do školy na saském území, pořádaly se společné poutě, posvícení, zábavy. Toto uspořádání zůstalo v podstatě zachováno i po vzniku Československé republiky, v obci se objevili jen čeští financové v uniformách s lvíčkem, kteří měli zabránit pašování zboží z jednoho státu do druhého, ale lidé si stejně chodili po cestičkách, na něž byli zvyklí.

 

Ještě jednou a naposledy se oba Oldřichovy spojily. Po zabrání Sudet a jejich připojení k nacistické říši zmizeli čeští financové i hranice při potůčku. Oldřichov se rázem ocitl na území Velkoněmecké říše. Po skončení války byla hranice opět obnovena a do Oldřichova se vrátili i financové. Opět chodili po vsi s ohmatanou karabinou na rameni, jedenáct příslušníků zdejšího oddělení mělo za úkol střežit pohyb na hranici mezi Československem a bývalým saským územím, které od roku 1945 připadlo Polsku. Jejich strážnice byla nejdříve v domku MNV č. p. 9, později se oddělení přestěhovalo do dodnes stojícíhodomu č. p. 15. Finančníci s prvorepublikovými uniformami se však v Oldřichově dlouho neudrželi, roku 1948 byla finanční stráž zrušena jako pozůstatek starých časů. Poměry na hranici se přiostřily, zřejmě kvůli možnému pašování z Československa do tehdy zbědovaného polského záborového území byly na hranici vztyčeny sloupy se čtrnácti řadami ostnatých drátů, okolí hranice bylo rozoráno a podél patníků jezdili z Oldřichova až k Uhelné pohraničníci na koních. V té době také zanikla zdejší kuriozita - silnice "Neutrálka", cesta, kterou mohli dlouhá desetiletí používat lidé z obou stran hranice. Silnička zůstala v Čechách a Poláci si za čas vystavěli na své straně cestu novou.

 

Konec šedesátých let byl ve znamení bourání překážek a plotů, v té době zmizely i obludné ostnaté dráty, lidé se už nemuseli bát, že je polští pohraničníci chytí a pošlou budovat zničenou Varšavu.

 

Dnes je ještě lépe, jen málokdo si všimne toho, kdo nezákonně přeskočí mostek za bývalou strážnicí financů. Jeden skok a člověk je v Polsku. Strejcové tam stejně jako u nás natírají ploty a garáže, jen barvy mají jiné. Vesnicí po staré neutrální silnici čas od času projede české policejní auto, spíše jakási výstraha pašerákům a připomínka toho, že časy hraničních patníků ještě nejsou tak úplně pryč. Vysvětlujte to však ptákům, kteří usedají na starou železnou strážní věž při hraničním potoku!

 

Předchozí stránka ] Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz