VLASTIVĚDA

Oldřichov na Hranicích

Jak se žije na hranici ] O jménech ] [ Oldřichovská historie a zmrzlé prsty ] Post bellum ] Lidé z Ullersdorfu a Oldřichova ] Život na statku ] Oldřichovská voda ] Kostel sv. Josefa (sv. Vojtěcha) a okolní hřbitov ] Škola ] Osvětový dům ] Bývalý panský statek ] Oldřichov na začátku zimy ]

 

 

Oldřichovská historie a zmrzlé prsty

 

Projíždím-li v listopadu na kole Oldřichovem odspoda nahoru až k panelům naházeným přes silnici "Neutrálku", ke staré vyhořelé hospodě, kde už nejmíň čtyřicet let nikdo grog nedostane, když mi mrznou prsty, je sychravo a stromy jsou holé, říkám si: "Tahle vesnice přece žádnou historii mít nemůže, minulost možná, ale historii ne". Dávné i nedávné osudy snad, ale něco, co by ji zapisovalo do dějin, to ne! Jaký je však rozdíl mezi minulostí a historií? Asi takový jako mezi zmrzlýma ušima a prsty: oboje je červené a oboje bolí.

 

Jako omrzlé prsty bolí i oldřichovská historie. Z kdysi bohaté vesnice, kde skoro každý byl statkář, tlustý pantáta s koňmi, dobytkem, malovanou postelí a stříbrným řetězem s hodinkami na vestě, z bohatství se stala chudoba. Ne však chudoba poctivých tkalců a zkrachovalých zemědělců, kterým se neurodilo, a tak doufají, že lépe bude snad napřesrok. V Oldřichově je to chudoba trvale neobydlených stavení, mizérie zarostlého houští u potoka a špatně využitého úsilí desítek lidí ve vsi, kam už dnes téměř nikdo nechce. Smutné povídání, skutečně je asi lepší žít zde minulostí.

 

Oldřichov je znám jako katolická farní ves již ve 14. století. Zdejší kostel svatého Vojtěcha byl v knihách pražského arcibiskupství zanesen sice jen zmínkou, ale byl tam. Jak vesnice tehdy vypadala, se dá jen odhadovat. S největší pravděpodobností šlo o tzv. lesní lánovou ves, jakou v širokém dalekém okolí zakládali němečtí kolonisté. Tyto vesnice byly typické tím, že vznikaly při vodních tocích, podél kterých též vedla hlavní obecní cesta. Domky a statky stály u této cesty a za nimi se táhly dlouhé a úzké pruhy pozemků, které zpravidla končívaly lesem. Takovéto prastaré rozvržení obce je patrné ještě na předválečných mapách: úzké pozemky v české části vsi se táhnou daleko k Uhelné, na dnešní polské straně stoupají jeden vedle druhého do mírné stráně k severu a končí snad až kdesi u bezedných lignitových dolů.

 

Podle některých nepřímých náznaků, objevujících se ve starých listinách, se dnes předpokládá, že pradávný Oldřichov patřil celý ponejprve ke frýdlantskému panství, tak jako sousední vesnice Oppelsdorf, Sommerau a Friedersdorf (dnešní polské obce Opolno Zdrój, Biedrzychowice a Bialopole). Ve středověku byly oldřichovské statky drženy leníky urozeného původu, kteří podléhali jako venkovská šlechta přímo majiteli panství. Historické materiály připomínají lenního pána Caspara von Kottwitz, který zde žil na počátku 16. století. Pánové z Kottwitz byli příslušníky velmi starého dolnoslezského rodu, který vlastnil statky v Horní Lužici, kam patřil i Oldřichov, již ve 13. století. Kottwitzové se pyšnili erbem, který měli dostat od samotného Karla IV. - na stříbrném poli byl jeden červený trám. Na svých statcích v Oldřichově žil i míšeňský rod pánů z Kroe, kteří se také někdy psali Krahe či Kroh. V jejich erbu je na zlatém poli napravo hledící černá vrána s roztaženými křídly.

 

Ve vsi na propůjčených pozemcích však kromě leníků hospodařili též dědiční sedláci, jejichž jména lze dodnes číst ve starých urbářích - Jocoff Kšpferer, Peter Kratzmann, Andreas Kratz-man, Peter Roleder, "Nytsche Gyrlach", Keseling, Andreas Kratzmann, "dy Slaknowynne", Heyntsch Gerung, Niklas Kratzmann, Peter Kluge, Heinrich Tschšrner, Nickel Kšstel, Hans Heynemann, Hans Kratzmann, Niklas Gärtner, Stšlzel a Peter Gärtner. U každého sedláčka bývalo v urbáři pečlivě připsáno, kolik pozemků vlastnil, jaká byla jejich rozloha a hlavně - kolik z nich měl vrchnosti odvádět poplatků, které byly vybírány vždy na den sv. Valpurgy a sv. Michala. Jen představený obce, místní rychtář, a dále pak sedláci se zvláštnímjménem "dy Slaknowynne" byli od pravidelných poplatků za pronajmutí pozemků osvobozeni.

 

Na začátku 16. století byl již Oldřichov rozdělen na dva díly, tak jak se o tom hovořilo v první kapitole. Jižní díl patřil nadále k panství Grabštejn, severní k panství Frýdlant, později Závidów. Frýdlantský díl připadl za třicetileté války k Sasku, a tak vlastně začalo ono "rozřezávání vsi", které bylo definitivně dokončeno po druhé světové válce.

 

Oldřichova se ale dotkla nejen třicetiletá válka. Jako všechny okolní obce byl pravděpodobně poničen již za válek husitských, v století osmnáctém pak za takzvaných slezských s Prusy to v okolí rakousko-saské hranice také vřelo. Pečliví němečtí kronikáři dopodrobna zaznamenali válku prusko-rakouskou, kdy odpoledne 22. června 1866 vpadla přes hranici do obce pruská armáda a celou ji obsadila. Obyvatelé českého dílu Oldřichova museli v té pohnuté době ubytovat neuvěřitelných 3430 mužů s 63 velícími důstojníky a 2530 koňmi. Tato čísla jsou o to více ohromující, když si uvědomíme, že v té době měla ves jenokolo sto dvaceti obytných stavení. Škody na majetku oldřichovských byly později vyčísleny na obrovskou sumu 5247 zlatých a 52 krejcarů tehdejší rakouské měny.

 

První světovou válku prožili Oldřichovští v bezpečné vzdálenosti od bojišť. Ani jejich hladovění a strádání nemuselo být tak velké, jako asi bylo jinde, když si uvědomíme, že šlo o vesnici bohatou a žijící především ze zemědělství. Z obce v té době však zmizeli koně, lidé odevzdávali mosazné hmoždíře na výrobu zbraní a dostávali za ně na památku litinové. Z věže kostela byly stejně jako všude jinde v okolí sejmuty zvony. Z front se nevrátilo několik desítek zdejších mužů, kterým po válce postavili pod kostelem mezi stromy pomník z tmavé žuly. Na jeho vrcholku svíraly kámen svými pařáty jednohlavá německá a dvojhlavá rakouská orlice. Těžký pomník se jmény, letopočty a nabubřelými slovy díků mrtvým synům vlasti, která je poslala do nesmyslné války, je dnes rozprsknut po širokém dalekém okolí, jako by do něj zafoukal obrův dech. Spíše se zdá, že jej po válce Poláci vyhodili do povětří dynamitem. Orlice s uraženými hlavami leží v černém bezoví vedle starého pískovcového milníku a jména padlých na tlusté desce jsou obrácena k obloze a omývá je déšť.
Po válce bylo zase trochu lépe, sedláci se za čas vzpamatovali, zvony se vrátily do věže kostela, snad jen chudáci dál používali železné hmoždíře, připomínající hrůznou válku. Vesnice nadále vzkvétala, ale nebylo to už takové jako dřív za císaře pána. Ve třicátých letech v tomhle kraji hodně volili henleinovce, katolíky a komunisty. Katolíky lidé lpějící na víře, komunisty chudáci a radikálové a henleinovce živnostníci a sedláci. Hlavně bohatí sedláci, protože bohatý sedlák nemyslí, co z něčeho může vzejít, ale vždy se chce přizpůsobit době, jen aby jeho statek neutrpěl škodu, jak už to bylo dáno léty zkušeností. Tentokrát se však jindy vychytralí oldřichovští sedláci zmýlili, po obsazení Sudet a nuceném odchodu několika českých obyvatel vsi, kteří zde pracovali především jako příslušníci finanční stráže či pomoc-níci u živnostníků, byla sice na nějaký čas česká část obce k velké radosti zdejších obyvatel připojena k německému dílu, ale pak přišla válka a opět mizeli koně, zvony, zásoby, chlapi odcházeli na frontu, do neopravovaných krovů začalo foukat a ti chytřejší si později už uvědomovali, že je konec, konec jejich statkům obhospodařovaným rodinami často po několik staletí. Konec všem těm naleštěným uniformám důstojníků wehrmachtu, uřvaným proslovům z rádia, konec nasazeným výpomocným silám ze zajatců kolika národností. Krajem se za čas valila Rudá armáda a za ní Poláci a Češi.

 

Poláci zabrali podle mezinárodních konferencí severní díl obce, patřící kdysi Sasku, čeští osídlenci se usídlili v jižní část, která vždy patřila k české zemi. Skončil čas hrdlořezů v maskovacích blůzách Waffen SS, čas vérvolfů, nočního střílení a tajných přeskoků přes hranici. Začala léta ostnatých drátů, nezkušených hospodářů, léta budování a dřiny do úmoru a zmařené práce v polích. A dnes? Čas jako by se obrátil a teče zpátky k dávno prožitým létům, louky směrem k Uhelné zarůstají houštinami a až zarostou úplně, stane se zdejší kraj zase tím pradávným pohanským Záhvozdem, krajem bažin, houští, divokých lidí a ještě divočejší zvěře. Zatím jen středověce mrzne okolo domků a statků. Musím si natáhnout rukavice, to aby mi neomrzly prsty.

 

 Předchozí stránka ] Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz