VLASTIVĚDA

Václavice

Typicky václavické ] Wezillwalde, Wetzwalde a Václavice ] [ Václavické historie ] Život v polích ] Obec Václavice ] Kostel ] Hřbitov a fara ] Škola ] Domy a ostatní drobné památky ] Václavická romantika ] Závěr ]

 

 

Václavické historie

 

Kdo by se dnes zajímal o staré listiny na pergamenu, nečitelné jazykem i písmem, rozkousané od brouků. A právě takovéto listiny hovoří o nejstarších Václavicích. Přesněji o jejich kostele, kdysi se o ničem jiném snad ani záznamy nevedly. Jací lidé zde bydleli, co si mysleli, co jedli a koho by volili, kdyby mohli, o tom pergameny v trezorech archivů mlčí. Nikdy se to již nedozvíme. Lidé zmizeli a s nimi i jejich malá či větší středověká tajemství, nezůstalo po nich nic, ani hroby, ani domy, nic. Jenom pár otázek ve vlastivědných knihách. Jednou na tom možná budeme stejně.

 

Václavice patřily ke grabštejskému panství, ve vsi samotné však byly dva dvory drobné lenní šlechty. O Tchuschhofu nebo také Edelhofu v horní části obce jsem již hovořil v kapitole o jménech. V tomto dvoře, který sestával z dnešních popisných čísel 47 až 50, sídlil ještě roku 1630 Hans von Nostitz. Těžko si dnes představit, jak vypadal. V dolní vsi byl tzv.Černý nebo též Malý dvůr (dnešní č. 99). Na pozemcích těchto panských statků pracovala většina václavických obyvatel. V případě obou pánů však šlo spíše o jakési urozené sedláky nežijící si v přílišném přepychu, něco na způsob proslaveného Trautenberka se zámečkem neboli panským dvorem, podobným spíše větší chalupě. Navíc majetky lenních pánů značně zdevastovala třicetiletá válka, která se prý obcí prohnala s takovou ničivou silou, že jí za oběť padla velká většina domků a chalup, dokonce ani kostelík nebyl ušetřen.

 

Třicetiletou válku připomíná údajně i starý smírčí kříž nedaleko brány ke zbořenému kostelu. Podle staré pověsti je pod ním pohřben jakýsi švédský generál. Jestli je tomu tak, neví nikdo, nikdo se po celá staletí neodvážil pod kamenem kopat, a také není jisté, zda památka vůbec stojí na původním místě. Nikomu bych však neradil rušit klid dávno mrtvého vojáka. Mohli bychom se totiž dočkat doby, kdy by se za temných nocí mohl okolo hřbitovní brány prohánět otrhaný kostlivec na zpěněném generálském koni. Tak tomu věřili dávní lidé a nemá smysl si dnes namlouvat něco jiného.

 

Ještě v prvé polovině 17.století byla většina zdejších obyvatel protestanty. Po bitvě na Bílé hoře však grabštejnská šlechta nařizuje všem obyvatelům panství, aby přijali katolictví, nebo aby prodali své majetky a odešli pryč ze země. Spousta václavických se zachovala čestně a svoji víru nezradila. Lze však dnes vůbec říci, co je o otázce víry čestné a nečestné? Je čestnější prodat dům za babku a utéci s rodinou bůhvíkam? Těžké na posouzení. Každopádně prvním, kdo obec opustil, byl luteránský učitel Gabriel Schźtz. V letech 1651- 1696 následovalo učitele do exilu dalších 100 lidí. Mnozí z nich se nemohli smířit se ztrá-tou rodné vsi, a tak se usadili hned za hranicí, v Reichenau a Lichtenbergu, na dohled od Václa-vic. Stará václavická pověst vypráví, že odcházející protestanti se za své vyhnání pomstili tak, že s sebou do jim nábožensky příznivého Saska odnesli i velký václavický zvon, který poté dlouhá léta visel v kostelní věži v Reichenau (dnes Bogatynia v Polsku).

 

Obci se nevyhnuly ani válečné události dalších let a staletí. Celá její historie je vlastně tvořena jen válkami a mezidobími míru, kdy se lidé snažili dát do pořádku své domy, které ještě navíc navštěvovaly nemoci a oheň. Staré knihy nehovoří o budování a rozkvětu tak často jako o zabíjení, potopách a různých epidemiích.

V půli 18. století bylo v obci zrekvírováno velké množství potravin, václavičtí měli hlad a rakouský orel stejně válku prohrál. Největší pohyby vojska však Václavice zažily roku l866 za tzv. prusko-rakouské války. V devět hodin večer 22. června si všimli v Uhelné, že za hranicí dochází k velkým pohybům vojska. O hodinu později již tři pruští pěšáci překročili zemskou hranici a střetli se s Radetzkého husary, přičemž jednoho z nich zranili. O týden později vtrhla pruská vojska naplno do vsi. Kanóny, koně a muži. Desítky kanónů, stovky koní, tisíce mužů ve vojenských kabátcích, zpocení za krkem, vše jako mohutný proud se valilo ke Chrastavě. Povodeň. Václavičtí se krčili za okénky svých domů a čekali, co bude. Doufali, že Prusové jejich ves ušetří už proto, že mluví stejně jako oni - německy. Jak moc se však mýlili. Část vojska se usadila v táboře v Horní Vsi. O poměrech té doby názorně vypovídá údaj z Uhelné, kde ve 34 domech bylo ubytováno neuvěřitelných 45O důstojníků, 3892 vojáků a 366 koní. Muži spali na půdách chalup i ve stodolách, všude hořely ohně, zmatek a pušky opřené o zdi, pach vojenských bot, propocené kůže a vůně koní. Část Prusů odtáhla vždy dále, ale někteří zůstali až do září. Prusko-rakouská válka skončila pro Rakušany porážkou, Prusové se stali vítězi a také se podle toho chovali. Komise, která měla později vyšetřit a zdokumentovat škody, zjistila, že pruská invaze stála obec 19 krav, 23 měřic obilí, 160 metráků chleba, 7 metráků másla, 177 měřic brambor, spoustu piva, kořalky, tabáku, cigaret nakoupených až v Žitavě, sena a slámy nepočítaně. O zdupaných polích a vylekaných očích sedláků a jejich dcer ani nemluvě.

 

Václavické muže, kteří padli za císaře pána a jeho rodinu na bojištích 1. světové války, připomíná dodnes velký pomník v zadní části hřbitova. Jména, prázdná jména těch v podstatě dnes bezejmenných, kteří zůstali kdesi daleko v blátě, předaleko od vsi, kde jim jako hrdinům postavili pomník. Ale co oni byli za hrdiny? Se špinavýma kalhotama a strachem v nich.

 

Poslední válka se také odehrávala někde jinde. Ale opět v ní bojovali i václavičtí. Na straně Hitlerově, ať již s radostí, nebo se znechucením. Možná i se lhostejností. Nakonec to bylo jedno, v ruské zimě omrzaly uši všem. Hitler válku prohrál a s ním i všichni Václavičtí, kteří na něj vsadili všechno, co měli. Dezertéři prchali krajem a odhazovali zbraně do potoků, pušky mauzrovky končily v žumpách společně s bedničkami nábojů, dodnes tam kdesi na dně možná leží. V polích se tenkrát válelo bezpočet německých helmic podobných uhlákům. Rudá armáda přijela na Liberecko a zneškodnila zbytky fanatiků, kteří nepochopili, že tento boj je u konce. Podél cest ležely v příkopech zničené tanky a vozy, opuštěné hlavně kanónů ukazovaly k nebi. "Siegen oder Sibirien",psali ještě někteří na zdi, ale bylo už příliš pozdě.

 

Němci najednou z Václavic zmizeli, odjeli z ramp nákladových nádraží, s ranečky s prádlem, odjeli do rozsápaného Německa, kde nebylo nic a už vůbec ne jejich Václavice, jejich obec, kterou budovali, vylepšovali, kde se hádali o majetek, o hezké holky. Jejich domy koupili za babku Češi, vrátili se sem také ti, kteří byli před válkou vyhnáni. Někteří se hned chopili úžasné příležitosti začít znovu a dále rozvíjet to, co jim spadlo do klína. Více však bylo takových, co ničili a ničili. Za oběť těmto "budovatelům pohraničí" padly desítky chalup, domů, stodol, božích muk, oba dva václavické mlýny a nakonec i výstavný kostel svatého Jakuba apoštola. Takové ničení zažila obec snad jen za časů třicetileté války. Pan učitel Klíma ve svých pamětech píše: "Celkem jsme rozbourali asi 180 čísel popisných. Jedno číslo popisné někdy představovalo i několik budov: obytné stavení, maštal, stodolu a kůlny. Také jsme rozbourali jeden dům ještě nedostavěný." Hrůza asi jímala učitele Klímu, když toto psal, hrůza a strach před trestem by však měly jímat ty, kteří dokázali ať již z hloposti, ignorantství, lakoty, či z ideologické zaslepenosti zničit něco, co budovaly a na čem nechávaly své otisky generace před nimi.

 

Z Václavic se po létech budování stala poloprázdná vesnice, království ptáků, kteří hospodaří v zarostlých zahradách, do nichž se již nikdy více lidé nevrátí. Země polozavalených sklepů a polámaných křížů. Ze soucitu k dávným hospodářům trhám s podzimem maličká jablíčka a krájím je na sušení.

 

 Předchozí stránka ] Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz