VLASTIVĚDA

Václavice

Typicky václavické ] Wezillwalde, Wetzwalde a Václavice ] Václavické historie ] [ Život v polích ] Obec Václavice ] Kostel ] Hřbitov a fara ] Škola ] Domy a ostatní drobné památky ] Václavická romantika ] Závěr ]

 

 

Život v polích

 

Ve Václavicích se nikdy nežilo lehce, pole zde nebyla nijak zvláště úrodná, průmysl žádný, lidé zde dřeli od rána do večera, od pondělí do soboty. V neděli se modlili, aby to vydrželi.

 

Na počátku tohoto století žilo v obci na 1600 obyvatel, přičemž 150 z nich vlastnilo v okolí pole a louky, mnoho dalších na těchto pozemcích pracovalo. V seznamech zdejších lidí je téměř u každého z nich uvedeno písmeno L jako Landwirt - zemědělec. Málokdo si dnes uvědomí, co to kdysi znamenalo. Vstávání v pět, propocená košile roztržená na zádech, nadávky, zpěnění koně, sbírání kamenů, zvuk kosy, vedro, vody ve džbánečku a chleba s máslem, pach hnoje, strach z počasí a o úrodu, z otce na syna zděděný stůl a osahaný bič. Nikdo z nás by to asi nevydržel.

 

Chudší lidé si v minulých staletích přivydělávali také tkaním. Dřevěný stav zabíral většinu místa ve velké obytné světnici a neskutečně překážel. Celý zimní život v domě byl doprovázen charakteristickým klapotem tohoto stroje. Ještě roku 1873, kdy již někteří václavičtí docházeli za prací do okolních fabrik, je v obci zdokumentováno 237 domácích tkalců.

 

Václavičtí zemědělci byli vyhlášeni jako vynikající pěstitelé luštěnin a chovatelé koní. Zeleninu prý dodávali až na frýdlantský zámek. Stará statistika uvádí na přelomu tohoto století ve vsi také 33 včelích úlů. Dnes by se včelstva ve vsi dala spočítat na ruce, škoda té krásné činnosti s ušlechtilým hmyzem, škoda sklenic medu, vůně včel, škoda žihadel do hubených krků. Ani nevíme, o co přicházíme.

 

Část zdejších mužů bývala zaměstnána i v hrádeckých lignitových dolech. Důl na velmi nekvalitní uhlí - tzv. Markazit - byl v polovině 19. století otevřen i přímo v obci. Uhlí podobné spíše shnilému dřevu bylo tak bídné, že se nehodilo ani k domácímu vytápění. Bylo proto rozemíláno a používáno jako hnojivo na louky nebo z něj byl ve speciálně postavené vařírně vyráběn vitriol. Výroba však byla nerentabilní, a tak byla roku 1859 zastavena.

 

V obci bylo i několik hostinců. Idylický restaurant Fasangarten - Bažantnice býval v domě č. 2 (dnes kanceláře pískoven). S romantickou zahrádkou a výborným pivem. Oboje dávno vzalo za své. Další se nacházel v domě č. 83 - Anenhof - Anenský dvůr. V horní části obce provozovala Marie Thielová hospůdku s názvem Hvězda. Dům dnes již neexistuje. Oblíbené výletní restaurace v Uhelné sloužily za cíl nedělních vycházek. Pivo u Zlatého bažanta prý bývalo výborné, stěny zdobily vycpaniny veverek, ptáků a jiné havěti, za tepla se sedělo venku, v chladných dnech topil hostinský v bílých kachlových kamnech, výletníci srkali z půllitrů, děti běhaly venku. Kdeže v té době byl odporný pohled do polských uhelných jam.

 

Někteří obyvatelé Václavic se živili různými řemesly. Staré záznamy uvádějí několik zedníků, tesařů, koláře, sedláře, v domě č. 55 bývala pekárna, v devadesátčtyřce zase stolařství, dále je uváděn švec, krejčí, zámečník, řezník, další dva pekaři a několik jiných řemeslníků. V obci fungovaly též dva mlýny. Na zbytky jednoho z nich jsem se byl před časem podívat. V houštině mezi bezy a kalinami trčely ze suti zbytky jakéhosi železného soukolí. Smutný pohled, zvláště když potůček stále teče kolem bez užitku.

 

Ke každodennímu životu patřily i koloniály, kde se nakupovaly nejnutnější potřeby k životu, které si lidé nemohli vypěstovat. S takovýmito obchody mám neodmyslitelně spojeny plechové reklamní tabule na cikorku, čokoládu Zora, modré na francovku Alpa, s jelenem na mýdlo Schichtovo a mnohé další, které dávno sežrala rez. V čísle 285 bývala trafika, kterou stačil při svém řemesle provozovat zedník Strauss. Zajímavé je, že ve Václavicích měla svoji prodejnu i firma Baťa v dnes již zbořeném domě.

 

Spojení se světem zajišťovala od roku 1879 poštovní donášecí služba provozovaná c. a k. poštovním úřadem v Chrastavě. Od listopadu 1900 byly dopisy z Chrastavy do Václavic donášeny dvakrát denně!

 

Lidé však nežili jenom prací. V dávných dobách se scházeli v krčmách a slavívali kdeco: křtiny, svatby, pohřby, pilo se a pilo, každý chtěl alespoň na chviličku zapomenout na dřinu v polích. Udržovány byly i různé zvyky spojované především s náboženskými svátky. V době žní táhl vsí dlouhý průvod - mladíci na ozdobených koních, dívky v krojích. Sešli se na louce za vsí, kde probíhala svérázná soutěž o krále střelců.
Na dlouhé bidlo se připevnil dřevěný orel a vesničtí ostrostřelci se jej snažili trefit. Komu se to podařilo, byl za velkého uznání korunován na krále střelců a na znamení svého úspěchu si směl orla přibít na stěnu svého domu. Na soutěž se již dávno zapomnělo, a jak vypadal václavický kroj, dnes již nevědí ani němečtí starousedlíci.

 

Zvláště na konci minulého století se i ve Václavicích začali lidé sdružovat do různých spolků a stolních společností. Nejstarší byl Spolek válečných veteránů, založený již roku 1868, pěvci měli svůj spolek od roku 1880. Dobrovolní hasiči se ustanovili roku 1873, ale celé řadě požárů (kupříkladu roku 1885 shořely tři domy) ne-mohli zabránit ani oni, ani přímluvy k svatému Floriánkovi, ochránci před ohněm. Tělocvičný spolek - Turnverein byl ve Václavicích od roku 1888. Cvičívalo se nejprve venku, později v nové školní budově, před kterou také stával velký žulový pomník s plaketou cvičitele Jahna - otce zakladatele. V roce 1945 jej zničili naši vojáci. Dělávaly se tehdy po válce takovéto přihlouplé věci!

 

Ve Václavicích dále působil i Spolek stavebních dělníků, Katolický spolek, Nemocenský a podpůrný spolek, Spořitelní a zápůjční spolek a jakési Zemědělské kasino. Většina těchto spolků, sloužících nejen k zábavě a jakémusi pocitu sounáležitosti, ale i k vzájemné podpoře v těžkých chvílích, byla rozprášena v dobách válečných. Noví čeští osídlenci si hned po svém příchodu založili spolky nové, které víceméně nahradily dva nejvýznamnější spolky německé: Freiwillige Feuerwehr vystřídali Dobrovolní hasiči a Turnverein pak S. K. Hraničář.

 

Ve Václavicích se ani dnes nežije lehce. Pole zarůstají pelyňkem a jiným neřádstvem, po lukách létá místo sekáčů vítr, který zasévá semínka bodláčí. Ty tam jsou oslavné články o prvním JZD v republice, které bylo založeno právě zde. Lidé toužící po pokroku zde dřeli, ale neměli zase nic. Jen zoufalou mysl a touhu dostat se pryč někam do fabriky. Podle toho také vypadá okolní krajina. Tím více si dnes vážím těch, kdo ve Václavicích alespoň jednou do roka posekají zarostlou louku, nakrmí trávou králíky. Tak se to totiž má.

 

 Předchozí stránka ] Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz