VLASTIVĚDA

Václavice

Typicky václavické ] Wezillwalde, Wetzwalde a Václavice ] Václavické historie ] Život v polích ] Obec Václavice ] [ Kostel ] Hřbitov a fara ] Škola ] Domy a ostatní drobné památky ] Václavická romantika ] Závěr ]

 

 

Kostel

 

Ve Václavicích býval kostel. Na hezkémmístě nad silnicí, viditelný odevšad. Tvořil přirozenou dominantu obce, potěchu pro oko i duši. Po válce spíše jen pro oko než pro duši. A později již ani pro ně, tak moc byl zchátralý. A nakonec jej rozbořili. Prý roztrhali traktory. Zbořit kostel jeskoro jako zabít člověka. Možná horší. S jedním mrtvým odchází jeden životní příběh, se zničeným kostelem příběhy stovek, možná tisíců lidí, kteří jej budovali, vylepšovali, modlili se v něm a navždy usínali v zahradě mrtvých okolo.

 

Václavický kostel svatého Jakuba apoštola je znám již roku 1326. Ve 14. století platili zdejší papežský desátek ve výši 6 grošů, což nebylo zrovna nejméně. Starý václavický kostel byl v nejstarších dobách s největší pravděpodobností dřevěný,z hrubých osekaných trámů, léty rozpraskaných a vyschlých, vypadal asi jako větší stodola. Později byl zvětšován, zvelebován. Všichni zdejší jím procházeli mnohokrát za svůj život: při křtu, svatbě, pohřbu, o nedělích při bohoslužbách.

 

Třicetiletá válka hluboce poničila obec a za oběť jí údajně padl i kostel. Na dlouhý čas byli proto václavičtí přifařeni k Chrastavě. Později byla na místě zničeného kostela postavena nouzová stavba, obhospodařovaná též chrastavskými faráři. Pro zdejší obyvatele však bylo potupné nemít honosný kostel, chloubu a středobod obce. Tak bylo roku 1787 přistoupeno ke stavbě kostela, který se v podstatě dochoval donedávna. Jméno zůstalo stejné: chrám svatého Jakuba apoštola. V osmdesátých letech minulého století byl kostel zrekonstruován, několik let před tím byla dřevěná šindelová střecha nahrazena dražší a trvanlivější břidlicovou, kterou, jak neopomenou připomenout žádné staré záznamy, položil panský pokrývač Jan Krollup z Panenské Hůrky. Fasáda kostela byla zdobena římsami a pruhy v omítce, okna byla barevná, složená z tisíců slíček v olovu. Věž byla mohutná, zakončená lucernou se zvonem a korouhvičkou, pocházející ze starého kostela. Ve věži se vystřídalo několik zvonů, které čas od času padly za oběť válečným sbírkám kovů a byly přeměňovány na zbraně. Ještě ve třicátých letech však visel ve věži gotický střední zvon s nápisem, jakýmsi přáním, aby vše, co začneme, také dobře skončilo. Další dva zvony, pocházející z pražské a vídeňské dílny, byly zabaveny v čase první světové války.

 

Vnitřek kostela byl vskutku bohatě vyzdoben. Zvláště působivý byl hlavní oltář z počátku 18. století, vyhotovený znamenitým mnichovohradištským řezbářem Janem Hájkem. V popředí bylo umístěno několik soch, mezi nimiž se zvláště vyjímaly postavy sv. Petra a Pavla. Oltářní obraz znázorňoval podobu svatého Jakuba, jemuž byl kostel zasvěcen.

 

Postranní oltář byl zasvěcen svatému Janu z Nepomuku, patronu české země a též českých Němců. Tento oltář byl od roku 1890 nazýván též Růžencovým, dnes již těžko někdo pochopí proč. 

 

Kazatelna z osmdesátých let 18. století byla též mistrným dílem řezbáře Hájka. Zdobil ji obraz Krista a svaté Trojice.

 

Nejstarší součástí vybavení kostela byla kamenná křtitelnice ve tvaru vejce, pocházející z 15. století. Má se za to, že stávala již v nejstarším václavickém kostele a vodou z ní byli smáčeni všichni, kdo přišli v této obci v dobách dobrých i zlých na svět. Uvnitř kamene byla cínová bečka věnovaná chrastavským farářem Wihanem, tím, který se svého času soudil s václavickými o obecní louku.

 

Mezi cennější výzdobu patřil malý obraz Bolestiplné Matky Boží z l8. století, dílo neznámého umělce, a dále pak obraz významného libereckého výtvarníka Jakoba Ginzela z roku 1835, nazvaný Ecce Homo. Několik dalších obrazů, převážně od chrastavského malíře Jonase, bylo již v době svého vzniku považováno, a možná neprávem, za díla pouze místního významu.

 

Atmosféru kostela dotvářely po dlouhá léta i varhany. Ty nejstarší zakoupil kostelu významný občan Josef Thiel roku 1731. Do nového svatostánku byly přemístěny, ale roku 1831 je nahradil nástroj nový, pocházející z dílny libereckého varhanáře Richtera. Václavické varhany byly ještě několikrát poté vylepšovány a renovovány.

 

Hlavní loď osvětloval obrovský křišťálový lustr z roku 1863, vyrobený ve známé lustrařské dílně v Práchni u Kamenického Šenova. Kuriozitou byl však druhý lustr, vyrobený na počátku 19. století ze dřeva v podobě obřího květu.

 

Píši o václavickém kostele tak podrobně a zdlouhavě hlavně proto, že už není. Že není možné jednoduše projít mohutnými vraty a vše si dopodrobna prohlédnout. A tak to píši s vědomím, že právě zde najdou dnešní václavičtí nejkomplexnější česky psaný popis svého kostela, který si, ke škodě svojí i všech ostatních, zbořili.

 

Po poslední válce se lidé přestali o kostelstarat. Viděl jsem fotografie ze sedmdesátýchlet, kdy je v prázdné kostelní lodi již jen poničená Hájkova kazatelna. Vše ostatní bylo odvezeno, zničeno, ukradeno. Bůh ví, kde skončily všechny václavické kostelní obrazy, svícny a monstrance ze stříbra, onen dřevěný lustr a masivní kostelní lavice osahané od desetitisíců dotyků. Znám jen osud barevných chrámových oken. Ta byla, po předchozím marném pokusu o záchranu několika zdejšími nadšenci, stavějícími se proti proudu, nakonec stržena i se zdmi. Rozprskla se na milion kusů. Stejně jako ideál o všech tehdejších václavických občanech, kteří to dopustili. Místo, kde svatostánek stával, dnes zarůstá travou a náletovými dřevinami.

 

 Předchozí stránka ] Další stránka ]

 

Nahoru

 

www.hradeknadnisou.cz